Shrbený knihovník ti opatrně podává starý zažloutlý svitek. Je to nejstarší památka, co se nám dochovala. Z prvu se zřejmě tradovala ústně, neboť vynélez našeho písma je mladší než tento příběh.

Na počátku věků vše zahalovala temnota a chlad. Jen do této tmy se ozývalo hlasité chrápání, mimo nějž ničeho nebylo. Patřilo první živé bytosti, která však neměla žádné jméno, neboť dosud nepovstalo nic, co by jí jménem nazvalo a ona sama od věků spala. Jednou však ze spánku procitla a její oči se otevřely. Jako dva velké kotouče zazářili temnotou a světlo z nich naplnilo celý svět. To světlo se stalo živým a bytost ho nazvala Lumen.

Prvotní bytost v něm konečně uviděla sama sebe. Tak spatřila, že je celá oděna do čistého bílého roucha, které jí na břiše obepínal třpytící se stříbrný pás. Potom oči obrátila k prázdnému prostoru a hle - Lumen počal život další řka: „Snad tato ze mě jest?“ a onu živou nazval zemí. Byla jako nos mezi očima postavy, která se k ní sklonila, aby si popatřila na její krásu. Celou ji halil tmavomodrý šat bez pevného tvaru vlající v prostoru kolem ní. Blízkost očí a přímý proud světla z nich však země nemohla unést. Utrhla tedy něco z šatu svého, který ji zahaloval, vdechla mu život a nazvala jej nebesy. Od té doby je na místech těch vidět její obnažené tělo. Útržek šatů pozvedla nad sebe jako závoj, který ji měl chránit před plností zářícího světla. Postava však vidouc teď její krásu zaplála vnitřním ohněm a před dychtivým pohledem jejích očí jí ani onen závoj nebyl nic platný. Zemi tak došla veškerá trpělivost. Pozvedla svou ruku jak vysoko jen dosáhla, poodhrnula šat nebes a jedno oko postavě svým prstem vypíchla. Dosud nepoznaná bolest, kterou v tu chvíli pocítila byla tak veliká, že v ní postava roztrhla své roucho a díky ní zemřela. Její oči zůstali živé, avšak tělo se rozpustilo ve světle a splynulo s ním.

Vypadlé oko proklouzlo mezerou v šatu nebes a dopadlo až do lůna země. Však ještě než zářící oči ztratily jedno druhé z dohledu a první padlo v hlubinu, oba bratři slíbili si navzájem, že nezapomenou a pokusí se k sobě opět vrátit. Na znamení toho dali sobě jména, aby se podle nich opět poznali, jako výraz přátelství, neboť i lidé jsou sobě blíže nazývají-li druhého jeho jménem a aby byla oporou paměti, až čas změní tváře jejich k nepoznání. Ten, který padal ještě z posledních sil zvolal: „Vzdávám hold svému bratru, který zůstal světlem světa!“ A od těch časů jméno jeho zvoje Hold. Bratr jeho ještě stihl zvolat za ním: „Snad nevidíme se naposledy...“ Hold však byl již hluboko pod šatem nebes, a tak odpověď bratra svého nevyslechl celou. To poslední, co z řeči svého bratra rozuměl, byla slabika Nap, a tak také uchoval v paměti jméno jeho. Hold svým pádem změnil svůj tvar, potloukl se o záhyby a výčnělky země tak, že jeho dříve hladký povrch zůstal celý pokryt malými prohlubněmi a hrboly. Tím ztratil veškerou svou záři a od těch časů pouze zrcadlí světlo Napovo. Druhé oko spolu s cáry bílého roucha zachytila nebesa na svém šatu a obepla sobě také stříbrný pás, který je od toho času zdobí.

Hold se zemí v jejím lůnu po té počal mnoho potomků. Jejich děti byly ve svém mládí podobny svým tvarem a povrchem svému otci, když však dospěli, znelíbilo se jim to, jako se dětem často znelíbí poslouchat a následovat své rodiče. Svou nynější podobu rozlomily, rozbily v střepy a ze svého  středu povstaly jako nová bytost. Jedno dítko však zapadlo do úzké skuliny mezi stehny země, kde samo nemělo dost místa a síly k dokonání toho, co učinili jeho bratři a sestry a již zde zůstalo. Většina dětí tak změnila svůj tvar, avšak jejich kůže zůstala na připomínku otcova pádu z nebes stejná, jako i dnes často nesou děti následky činů a života svých rodičů. V jejich nitru však již nebylo zdroje světla a tepla a jako jejich otec museli čekat na světlo Napovo. Hold je i tak nepřestal mít rád a často s nimi býval vyprávěje o věcech minulých a o svém pádu na zem.

Mezitím Nap, který zůstal vysoko nad zemí, stal se rovněž otcem mnohých bytostí, které zplodil s nebesy. Jeho záři si nesly v srdci i jeho děti, které vzhledem připomínaly prvotní dokonalou bytost. I on jim jednoho dne začal vyprávět příběh o svém bratru který mu byl kdysi k nerozeznání podobný, avšak propadl skulinou v oblohy a od té doby není k nalezení. Jakmile se to Napovi děti dozvěděly, pocítily touhu po nepoznaném, přály si spatřit a poznat ten tajemný svět kdesi v hlubině pod nimi. I vydaly se hledat místo, o kterém jejich otec mluvil. Společně prošly celou oblohu a nahlédly do všech záhybů šatu nebes. Když už se zdálo že je jejich hledání marné, jedno z dětí jménem Ember nalezlo na samém kraji to, co tak dlouho všechny hledaly. Velkou trhlinu v látce šatů, z které do výše čněl hrozivě vztyčený prst matky země. Velmi se zaradovaly a vedeni touhou, jedno po druhém začaly slézat po prstu dolů. Tak se dostaly až k samotnému lůnu země, kde spatřily Holda se vším jeho potomstvem.

Od prvních dnů jejich setkání se stali přáteli, neboť pamatovali na vyprávění svého otce o jeho dobrém bratru, který ho kdysi opustil. Brzy si však všimli toho, že děti Holdovy stejně jako on sám již v sobě sami nemají světlo a ve chvíli, kdy se Napovo oko dívá na odvrácenou tvář země, ztrácejí veškerou svou sílu. I přestali si jich vážit a ve chvíli jejich slabosti je počali vyhánět z krásných míst země, která sami začali obsazovat. Mezi dětmi Napovými a Holdovými, které kdysi žily jako bratři, tak vypukl lítý boj, který se zdál bez konce. Padlých bylo nespočet na obou stranách, krev vytékající z ran jejich nehybných těl naplnila prohlubně a její potůčky stékaly dolů, tvoříc proud jediné řeky. Od těch časů je kraj ten zván Rudé řečiště. Řeka krve ústila až do lůna země, kde sídlil Hold a kam se za ním stáhla poslední skupina jeho dětí ve strachu před útokem potomků Napa.

I matku Zemi velice rmoutil neblahý osud, který postihl ty, které počala. S vypětím sil vytvořila na jejich zádech křídla, s pomocí kterých tak mohli uniknout ve chvílích své slabosti jisté smrti. Ti pochopili, že pro ně již na zemi není místa a rozhodli se, že se spolu s otcem vypraví do míst, o kterých jim kdysi tolik vyprávěl. Hold se pak s těžkým srdcem rozloučil se zemí, ale slíbil, že ji opět navštíví, jakmile po třicáté uvidí jasnou tvář jeho bratra. Na mohutných křídlech svých dětí se pak spolu s nimi vnesl vzhůru a byl dosazen na místo, kde dříve panoval. Celou zemi po té ovládlo Emberovo pokolení, které však příliš brzy zapomnělo na staré časy a ztratilo svou sílu. Vítězství nad dětmi Holdovými jim bylo málo, a tak počali válčit i mezi sebou…